Ačkoli se výše naznačená otázka může zdát na první pohled jako raritní či okrajová, v praxi nejsou případy, kdy má směnečný dlužník plnit ze směnky, avšak z nejrůznějších důvodů toho není schopen, případně je mu to zapovězeno, zdaleka tak vzácné.
V takovém případě jako jedna z variant plnění směnečného dluhu avalisty (směnečného rukojmí) přichází do úvahy plnění prostřednictvím komisionáře. Vztah mezi komitentem a komisionářem upravuje komisionářská smlouva, jejíž zákonný rámec je upraven v ustanoveních §§ 2455 až 2470 občanského zákoníku. Komisionář při obstarávání určité záležitosti pro komitenta zásadně jedná vlastním jménem. Jde tedy o případ tzv. nepřímého zastoupení.[1] Tudíž, pokud komisionář vykonal pro komitenta určitou činnost, vykonal ji sice vlastním jménem, avšak na účet komitenta, za což náleží komisionáři smluvená odměna.
Uvedené pravidlo platí i za situace, kdy komitent je avalistou (směnečným rukojmím), který se svým podpisem na směnku zaručil za jiného účastníka směnečného vztahu (zpravidla výstavce vlastní směnky nebo příjemce cizí směnky). Tomuto závěru nebrání ani ustanovení čl. I. § 32 zákona směnečného a šekového, podle něhož „zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni“, když citované ustanovení nebrání tomu, aby avalista (směnečný rukojmí) splnil svůj směnečný dluh prostřednictvím nepřímého zástupce (komisionáře).
V případě plnění směnečného dluhu avalisty prostřednictvím komisionáře však vyvstává otázka důsledků spojených s takovým splněním směnečného dluhu avalisty prostřednictvím komisionáře. Jak již bylo uvedeno, splněním svého směnečného dluhu nabývá avalista práva ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni. Ovšem nabývá avalista tato práva rovněž v případě, kdy jeho směnečný dluh plnila třetí osoba – komisionář?
Při absenci výslovné úpravy v zákoně směnečném a šekovém si můžeme vypomoci obecnou úpravou v občanském zákoníku.
Podle ustanovení § 1936 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka.“. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že „kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku.“.
Podle ustanovení § 1937 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje.“. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pak platí, že „splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a má právo, aby jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených. Věřitel vydá tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.“.
Komentářová literatura[2] k ustanovení § 1937 odst. 1 občanského zákoníku uvádí, že „k obecnému pravidlu, že k plnění třetí osobou musí dlužník udělit souhlas, se doplňuje výhrada, že tohoto souhlasu není třeba, pokud třetí osoba má již určité kvalifikované postavení, kterým je do celkového kontextu závazku již dříve zapojena a dotýká se tedy i její majetkové sféry. Pokud tak např. za dluh ručí, poskytuje zástavu nebo jinak dluh zajišťuje, anebo jde o případ povinnosti náhrady škody způsobené jinou osobou (dle § 2917) apod., vystupuje třetí osoba již v roli zainteresované osoby, kdy jí svědčí opodstatněné důvody pro zájem na splnění dluhu a ochraně své majetkové sféry. Souhlas dlužníka s jejím plněním tedy není vyžadován. Tato osoba může dluh plnit automaticky, a věřitel je povinen plnění přijmout.“.
V kontextu výše citovaných ustanovení občanského zákoníku je třeba zdůraznit, že směnečné rukojemství představuje směnečný zajišťovací prostředek v nejužším slova smyslu[3]. V tomto ohledu je na místě vykládat ustanovení § 1937 odst. 1 občanského zákoníku nikoli restriktivně, ale v souladu se smyslem a účelem této právní normy, jak bylo uvedeno shora. Je totiž zřejmé, že zákonodárce měl na mysli širší okruh oprávněných osob než toliko těch, co za dluh ručí stricto sensu. Text zákonné normy „nebo závazek jinak zajištuje“ jasně vypovídá o úmyslu zákonodárce rozšířit okruh oprávněných osob, přičemž ho žádným způsobem dále neomezuje. Na takovém výkladu se shoduje i odborná literatura, která tyto osoby definuje jako „třetí osoby, které již mají určité kvalifikované postavení, kterým je do celkového kontextu závazku již dříve zapojena a dotýká se tedy i její majetkové sféry.“ [4].
Lze tak uzavřít, že zákonodárce měl v úmyslu zahrnout pod dikci ustanovení § 1937 odst. 1 občanského zákoníku i další instituty zajištění, kromě samotného ručení, ve kterých má obecně třetí osoba určité kvalifikované postavení. Zcela logicky pak musí být pod tyto další instituty, které závazek jinak zajištují, podřazeno i směnečné rukojemství, neboť je svými znaky jasnou formou zajištění, byť specifickou, vzhledem ke specifické právní úpravě směnečného práva.
Z výše uvedeného tak lze za situace, kdy na základě komisionářské smlouvy, uzavřené mezi komisionářem a avalistou jako komitentem, splnil komisionář v nepřímém zastoupení avalisty jeho směnečný dluh, dovodit, že komisionář nabývá práva ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni.
Z pohledu ustanovení § 32 zákona směnečného a šekového a jeho důsledků by mělo být zásadně lhostejno, zda komisionář splnil směnečný dluh avalisty jménem avalisty a jeho účet (příkaz) nebo zda tento dluh splnil svým jménem, avšak na účet avalisty (komise), a to i přesto, že v případě komise, na rozdíl od příkazu ve smyslu ustanovení § 2430 občanského zákoníku, nabývá majetek nabytý na základě prováděcího právního jednání přímo komisionář, avšak tento majetek je komisionářem následně převáděn, jde-li o práva – postupován, na komitenta. Do doby, než k převodu dojde, tvoří majetek takto nabytý komisionářem pro komitenta zvláštní jmění oddělené od ostatního majetku komisionáře.[5]
V kontextu nabývání práv ze směnky (§ 32 odst. 3 zákona směnečného a šekového) při jejím zaplacení avalistou (směnečným rukojmím) je třeba zdůraznit, že nabytí práv směnky takovým avalistou není podmíněno nabytím vlastnictví směnky, tedy zaplacením směnky avalistou nestává se avalista bez dalšího též jejím majitelem, ale podle výslovného znění zákona nabývá pouze práva ze směnky.
Je tedy třeba odlišit situaci, kdy avalista zaplacením směnky nabývá práva z ní, ale nestane se jejím majitelem, od situace, kdy avalista zaplacením směnky nabývá práva z ní a současně se stane jejím majitelem, a to právě v kontextu toho, že avalistu směnku zaplatil prostřednictvím komisionáře.
První popisovaná situace jeví se jednodušší, neboť při ní nedochází na směnce samotné k žádné změně a avalista nabývá pouze práva ze směnky v důsledku jejího zaplacení. Z právního pohledu dojde k tomu, že práva ze směnky nabude nejprve komisionář, který je následně postupuje na avalistu.
Druhá popisovaná situace se jeví zdánlivě komplikovanější, neboť při ní dochází ke změnám na směnce samotné, neboť avalista nabývá nejen práva ze směnky v důsledku jejího zaplacení, ale rovněž se stává majitelem směnky samotné. V takovém případě dochází nejprve k tomu, že práva ze směnky, stejně jako směnku samotnou, nabude nejprve komisionář, který následně takto nabytá práva ze směnky postupuje na avalistu a směnku samotnou převádí na avalistu rubopisem (jde-li o směnku na řad) nebo cessí (jde-li o směnku nikoli na řad).
Výsledkem uvedeného pak, že avalista nabude práva ze směnky, která odpovídají situaci, ve které se směnka nachází. Avalista se tak může podle své volby obrátit na svého avaláta (osobu, za níž se zaručil), ale také na všechny, vůči nimž by měl v této situaci nároky tento dlužník. Půjde o dlužníky přímé a o ty dlužníky nepřímé, kteří jsou předchůdci dlužníka – avaláta. Půjde zde o dříve podepsané indosanty, výstavce směnek a samozřejmě i o jejich avalisty, kteří sdílejí jejich postavení. Vůči avalistovi, který podle směnky platil a který je nadále věřitelem z této směnky, jsou uvedené osoby dlužníky solidárními. Může se tedy obrátit (případně i žalobou) na jednoho, na některého nebo i na všechny najednou. Pokud kdokoliv z nich zaplatí, zprostí dluhu i své spoludlužníky vůči avalistovi a sám může vést další postih nebo vykonat přímá práva ze směnky.[6]
Závěrem je třeba uvést, že výše popsaná problematika je v současné době předmětem právního posouzení Nejvyšším soudem České republiky v rámci dovolacího řízení. Bude proto zajímavé sledovat, jakým způsobem se dovolací soud vypořádá s výše naznačenou argumentací.
[1] HULMÁK A KOL. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 834.
[2] HULMÁK A KOL. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 955 – 956.
[3] KOVAŘÍK, Z. Směnka a šek v České republice. C. H. Beck, Praha 1994, str. 147.
[4] HULMÁK A KOL. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 955 až 956.
[5] Srov. HULMÁK A KOL. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 834.
[6] KOVAŘÍK, Z. Zákon směnečný a šekový, Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. 543 s.
