K podmínkám nabytí vlastnického práva od nevlastníka (dnes neoprávněného) existuje ustálená judikatura, která dobrou víru nabyvatele posuzuje poměrně přísným měřítkem. Tento ustálený právní názor je vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1774/2011: „Ustanovení § 446 obchodního zákoníku chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře.“
V nyní platném a účinném občanském zákoníku je úprava nabývání vlastnického práva od neoprávněného upravena v ustanoveních §§ 1109-1113, přičemž na úplatné nabytí vlastnického práva od neoprávněného, jemuž byla věc svěřena, se konkrétně vztahuje ustanovení § 1109 písm. c) občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 1109 písm. c) občanského zákoníku „vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil.“
Toto ustanovení je zařazeno do skupiny „privilegovaných“ skutkových podstat nabytí od neoprávněného a plyne z něj, že nabyvatel se stane vlastníkem věci tehdy, nabyl-li ji v dobré víře za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil. Tato skutková podstata je smysluplná. Svěří-li vlastník věc dobrovolně třetí osobě, kterou si sám vybral, dává jí tím svoji důvěru. Je-li jeho důvěra následně porušena (třetí osoba věc zcizí), může se tato skutečnost projevit pouze ve sféře původního vlastníka, nikoli nabyvatele v dobré víře.[1]
Předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení tedy jsou:
- Předmět nabytí, tj. věc nezapsaná ve veřejném seznamu[2];
- Titul nabytí, tj. existence platné převodní smlouvy mezi novým nabyvatelem a držitelem svěřené movité věci;
- Úplatnost nabytí, nejčastěji kupní cena;
- Svěření věci, přitom platí, že aplikace ustanovení § 1109 písm. c) občanského zákoníku není vyloučena ani tím, že vlastník osobě, jíž věc vydal, nařídil, aby s ní naložila určitým způsobem. Dobrovolné svěření věci totiž bylo dovršeno a vnitřní příkazy vlastníka třetí osobě nemají v tomto ohledu žádný význam. Nelze tedy (ani analogicky) aplikovat ustanovení o omezení vzniku zadržovacího práva (§ 1396 odst. 2 občanského zákoníku);[3]
- Dobrá víra nabyvatele, což bude obvykle nejspornější předpoklad a také nejsložitěji prokazatelný.
Protože je dobrá víra subjektivní kategorií, lze na její obsah usuzovat pouze z objektivně daných okolností. Tam, kde dobrá víra postrádá reálný podklad, by bylo lpění na její ochraně v podstatě cestou k jejímu zneužití. Právě tam, kde je dobrá víra předpokladem odnětí práva jinému subjektu, by měla být posuzována spíše přísněji. Vždy by měla být po nabyvateli požadována jistá míra obvyklé opatrnosti, kterou by průměrná osoba měla v dané situaci vynaložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 22 Cdo 877/2009).
Z ustanovení § 994 občanského zákoníku se podává domněnka řádné, poctivé a pravé držby. Z toho vyplývá, že je-li někdo držitelem věci a není prokázán opak, drží věc na základě platného právního důvodu – titulu. Držba je proto zpravidla základem pro vyvolání přesvědčení (zdání) nabyvatele (ale i všech ostatních třetích osob), že ten, kdo věc drží, je jejím vlastníkem. Jestliže tedy zákon vyžaduje naplnění dobré víry nabyvatele ve vlastnické právo převodce, pak lze dobrou víru nabyvatele vyvodit zásadně z držby.
I nabyvateli je nutno přičíst, že by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (investigativní povinnost). Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti (culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že přemíra takových povinností by mohla vést právě k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního (zejména pak obchodního) styku.[4]
Prokázání splnění podmínek uvedených pod body 1-4 v praxi nebývá problém, ten naopak vyvstává u podmínky uvedené v bodu 5 – dobré víry jakožto subjektivní kategorie.
Typickou situací, kdy se bude prokazovat nabytí vlastnického práva od neoprávněného budou spory původního vlastníka, tj. toho, kdo věc svěřil tomu, kdo ji neoprávněně převedl, a nového nabyvatele, na kterého byla věc převedena.
Jak je to však s důkazním břemenem ohledně prokazování splnění uvedených podmínek, a to včetně dobré víry?
Ačkoliv to možná na první pohled není zřejmé, bude tím, koho bude tížit důkazní břemeno nikoli nový nabyvatel, nýbrž původní vlastník. Tento závěr lze dovodit z domněnky dobré víry obsažené v ustanovení § 7 občanského zákoníku, podle kterého „má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře,“ a potvrzuje jej i odborná literatura: „Přestože je dobrá víra znakem skutkové podstaty právní normy zakládající vlastnické právo nabyvatele, nebude muset nabyvatel svou dobrou víru prokazovat. Důvodem je presumpce dobré víry, jež je upravena v § 7 občanského zákoníku. Na tom, kdo nabytí v dobré víře popírá, bude, aby tuto domněnku vyvrátil, tj. aby podal plný důkaz zlé víry nabyvatele, a k jeho tíži půjde, pokud se mu nezdaří plný důkaz zlé víry nabyvatele podat (…) Zůstane-li zlá víra nabyvatele neobjasněna (nabyvatel možná ve zlé víře byl, možná nikoliv), soud rozhodne tak, jako by dokazováním zjistil, že nabyvatel byl v dobré víře.“ [5]
Přestože s ohledem na znění občanského zákoníku i odborné literatury se zdá být otázka nositele důkazního břemene ve sporu o vydání věci, kterou získal nový nabyvatel od neoprávněného, jasná, opak bývá pravdou a obecné soudy často vyžadují po novém nabyvateli, aby prokázal, že splnil podmínky stanovené ustanovením § 1109 písm. c) občanského zákoníku (viz body 1-5 výše), namísto aby poučily původního vlastníka, že právě jej tíží důkazní břemeno k prokázání, že k nabytí vlastnického práva nového nabyvatele od neoprávněného nedošlo, tj. že nový nabyvatel nebyl v dobré víře. V takovém případě však soud zatěžuje řízení vadou a doporučuji jej na to upozornit.
[1] Tégl, P., Zajíc, J. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy. 2016, č. 4, s. 120-129.
[2] Takovou věcí bude i movitá věc zapsaná v rejstříku zástav.
[3] Tégl, P., Zajíc, J. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy. 2016, č. 4, s. 120-129.
[4] Dobrovolná, E. § 1109 [Nabytí vlastnického práva od neoprávněného]. In: Spáčil, J. a kol Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 360.
[5] Lavický, P. Význam domněnky dobré víry pro rozdělení důkazního břemena v civilním řízení soudním. In Právní rozhledy. 2017, č. 13-14, s. 464-470.
